Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tento rok je pro fanoušky tzv. „celtic-punku" velmi příznivý. Kromě odkládaného, letos nakonec vydaného, výborného a zde recenzovaného alba „Turn Up That Dial" od DROPKICK MURPHYS se mohli posluchači tohoto stylu, nesoucího znamení zeleného čtyřlístku, potěšit i novinkou od původně australských, nyní spíš internacionálních, THE RUMJACKS. S pečlivě připravenými skladbami a s novým zpěvákem si na ní tento kvintet pohodářů v bekovkách suverénně upevňuje pozici mezi nejvýraznějšími představiteli zmíněného hudebního proudu.
Oproti albu bostonských legend je „Hestia" víc hudebně a zvukově homogenní, nicméně to v tomto případě vůbec neznamená „nudně jednotvárná". Kapela s rozmyslem dávkuje porce ze své hudební kuchyně tak, aby posluchač neotupěl a stále si držel pozornost. Vypalovačku střídá drsně romantická skladba, následuje virální hitovka, někdy akusticky, pak pro změnu přitvrdí, víc houslí a flétny, pak naopak syrové aranže, žádná šablonovitost a předvídatelnost.
Díky Mikovi Rivkeesovi, který na postu zpěváka nahradil vyhozeného Frankie McLoughlina (údajně kvůli násilnému chování), se celkový sound proti předchozím deskám mírně zjemnil a tak nějak omladil. Přeci jen, McLoughlin byl zjevně větší drsňák a na projevu to bylo znát, Rivkees se umí víc najít i v procítěnějších věcech. Netroufám si tyto dvě polohy nějak vzájemně hodnotit, třeba třetí studiové album „Sleepin' Rough" je také výtečná deska a v porovnání s novinkou bych jen těžko hledal důvody, proč jednu upřednostňovat před druhou. Je to prostě přirozený vývoj.
Všechno zlé je k něčemu dobré a platí to i v případě alba „Hestia". Díky všudypřítomným pandemickým omezením a nemožnosti koncertovat musela skupina najít alternativní cestu jak „naživo" odprezentovat nový materiál fanouškům. Na jejich oficiálním youtube kanálu můžete naleznout téměř půlku písní z alba v „unplugged" formě. Jsou zahrané precizně a přitom uvolněně, v pohodové náladě. Zejména zmíněný Mike Rivkees dokazuje, že je opravdu platnou posilou a bez uzardění se stal hlavní tváří a tahounem kapely.
Novinkou „Hestia" nabrali THE RUMJACKS mírně odlišný kurs svého směřování, nicméně kvalitativně oproti předchozí tvorbě neslevili ani o píď. Letošní počin obstojí v plné míře a jak to bude dál, to se uvidí. Nicméně za sebe strach rozhodně nemám, spíš jsem plný zvědavého očekávání.
1. Neysayers
2. Bullhead
3. Hestia
4. Through The Iron Sights
5. Sainted Millions
6. Tell Me What Happened
7. Rhythm Of Her Name
8. Golden Death
9. Lizzie Borden
10. Light In My Shadow
11. Wanderust
12. Athens To The North
13. Motion
14. Goodnight & Make Mends
Diskografie
Brass For Gold (EP) (2022) Hestia (2021) Saints Preserve Us (2018) Sleepin' Rough (2016) Sober & Godless (2015) Gangs Of New Holland (2010)
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.